To ne my, to samo! 7 - END

5. června 2015 v 15:00 | Majka & Syri |  To ne my, to samo!
7. diel






Pocit zoufalství je každou chvíli větší. Všechno to na něj padá ze všech stran a úhlů a on má pocit, že jeho tělo prostě není schopné ustát tuhle bolest. Všichni se proti němu spikli. Nejdříve Sungie… Pak celá skupina… a teď má dojem, že i samotný svět… Chce se mu umřít… přinejmenším. Už neví, co má dělat. Vážně ne. Bolí ho každý sval v těle a on si není dost dobře jistý, zda kvůli stresu a vyčerpaní, nebo kvůli… čemu vlastně? Vždyť už se cítí fajn ne? Všechno se zahojilo…
Jen ty rány na srdci pořád krvácí…
Pomyslí si s mírnou hořkostí a povzdechne si, zatímco očima sjede mrtvou obrazovku televize. Poslali jej zpátky do dormu… Bez možnosti říct Yesungovi aspoň j "jsem rád, že jsi v pořádku Sungie," nebo "nezáleží na tom, co se stalo, pořád tě miluji," nebo… co on ví… Prostě cokoli. Doslova jej vyhnali… Heechul si na tom dal opravdu záležet… A tak tu teď sedí… Čučí do prázdna a přemýšlí o věcech, o kterých by přemýšlet neměl… O tom, co by mohlo být jinak, kdyby nebyl tak zbrklý… kdyby nereagoval tak, jak reagoval… Kdyby vůbec Yesungovi nedovolil udělat to, co udělal… Kdyby… Kdyby… Je tu moc jiných cest, i kterých by se dalo přemýšlet… Samé kdyby a možná… Jenže proč o nich uvažovat, když jeden ví, že se nikdy nestanou skutečností? Všechny tyhle cesty zanikly ve chvíli, kdy se stalo to, co se stalo… Možná se otevřela na padesát nových… ale ty nedokáží zvrátit to, co se již událo… Nikdy to nedokáží… Ani kdyby se ostatní snažili to zamaskovat sebevíc. I kdyby se on sám snažil zapomenout, jak nejvíc to jde… A i kdyby ho už nikdy neměl spatřit… Šrám na jeho srdci tu bude stále… jako jedna velká připomínka něčeho… co touží zoufale zapomenout…
Wookie se zahledí na obrazovku a z ní nenuceně sjede na křeslo, gauč, stolek… a na plno dalších věcí, z níž každá mu vybaví vzpomínky, které má uložené hluboko v paměti… Ať už to je chvíle, kdy sem poprvé přišli jako skupina, nebo ta, jak upustil na zem misku se zmrzlinou a Yesung byl ten, kdo mu to pomáhal uklidit. Nebo na den, kdy se spolu všichni dívali na Titanic a on brečel jako malá holka a Sungie ho pak utěšoval… Stejně jako si moc dobře vzpomíná, jak právě tenhle stolek použili jako loď, když si dělali svůj vlastní remake tohoto filmu… Na jednu stranu se mu chtělo usmívat… Chtěl se cítit šťastně, když na to vzpomínal. Přeci jen, jsou to jeho nejhezčí vzpomínky… Na stranu druhou cítí až příliš velkou melancholii na to, aby se jen tak smál… A cítil se radostně… Prostě to nejde… jen tak zamést pod koberec a dělat, že se nic nestalo… Na tuje tu pořád až příliš velká, bolestná připomínka v podobě několika tmavých flekl na koberci u schodů… Chybějící výplň… I scházející ozdobné nádobí…
Ryeowook zavře oči a zhluboka vydechne. Neměl by na to myslet… Samotní doktoři říkali, že vzpomínání mu jen uškodí… Měl by se soustředit na něco ordinérního, normálního… Jenže… Na co? On nezná nic ordinérního… Nežije normálně už moc dlouho na to, aby byl schopen jen tak přemýšlet… Wookie si znovu povzdechne a bez přemýšlení se stočí na gauči do malého klubíčka. Obejme si kolena rukama a přitáhne si je až k bradě. Víčka nechá sklopená a dech donucením zklidní na pomalou frekvenci. A aniž by si to nějak více uvědomil, dobrovolně se ponoří do náruče milosrdného spánku, který slibuje, že odnese všechny ty zlé, pochmurné a bolestivé myšlenky pryč…
A všechno kolem se mezitím začalo rozmazávat…
Otevře oči. Zprvu si ani moc jasně neuvědomí, kde že to vlastně je. V těle cítí zmatení a chaos. Kde je? Co se stalo? Kde jsou ostatní? Proč to otupění? Stalo se snad něco…? Unesli ho? Je teď někde zavřený a nějak nadrogovaný? Nebo o co vlastně jde?! Ryeowook několikrát zamrká a pokusí se probrat z té podivné letargie… Nejde mu to však natolik dobře, jak by si přál… všechno má zpřeházené, myšlenky, informace, všechno… A on neví proč. Pochybuje však, že by to bylo dlouhým spánkem…
Mladík několikrát zamrká a zatěká očima po místnosti. Fajn. Nikdo ho neunesl. Pomyslí si poté, co zjistí, že je v dormu. Ve svém pokoji. V posteli. Ačkoli nemá nejmenší tušení, jak se tam dostal… je si na sto procent jistý, že když usínal, rozhodně ležel na gau-…
Wookie zaječí, jak kdyby spatřil mrtvolu, nebo ducha, nebo mrtvolu ducha a doslova vystřelí z postele na nohy, pohled pevně zabodnutý do černovlasého mladíka, ležícího na druhé půlce velkého letiště, který se vlivem jeho jekotu zamrví a přetočí na bok tak, aby na něj viděl.
Ryeowook polkne a má chuť´t začít ječet znovu, když lépe spatří spáčovu tvář. Co to sakra má jako být?! Blýskne mu při tom hlavou. Špatný vtip?! To klukům nedaruje! Fakt že ne… Ale když… Tohle… To přeci nemůže být vtip… Jak je možné, že… Tohle… Jak…
"Sungie…" zašeptá nakonec zlomeně a padne na kolena. Co se to tu u všech všudy děje?
Oslovený se prudce posadí a i přesto, že má oči zaslepené spánkem, se na mladšího chlapce překvapeně a mírně vystrašeně zadívá.
"Wookie? Je ti něco? Nechceš si lehnout? Wookie…?! Proč se třeseš…? No tak… Mluv se mnou, Wookie…" starší chlapec zní lehce zoufale, jak si Ryeowook může odvodit z tónu jeho hlasu. Asi tak zoufale, jako se on cítí… Nic není tak, jak má… všechno je naruby… a on neví proč…
"Máš být v nemocnici…" zašeptá mladší zničeně a upře na něj své zraky, které se již stačily zakalit slzami. "Máš ležet na jipce…Máš být tam… a ne tady! I ty jizvy… Kde jsou?! Co se to tu děje?! Já… nechápu to! Sakra ne!" Wook hystericky procedí vzduch skrze zuby a zatváří se lehce šíleně. Yesung jen zavrtí hlavou a nakloní se blíže k vyděšenému chlapci, kterému po tvářích stékají slzy velké jako hrachy.
"Wookie, o čem to mluvíš? Jaká nemocnice? Jaká jipka? Jizvy? Cože to…? Asi se ti jen něco zdálo, lásko… Měl by sis radši ještě lehnout, dneska máme volno… pamatuješ?" Sung se na Ryeowooka hezky a láskyplně usměje, načež poklepe rukou na postel vedle sebe.
Wookie několikrát znovu zamrká a prudce zavrtí hlavou. Zdálo? To myslí Sung vážně? Zdálo? Jen zdálo? Nic z toho nemá být skutečné? Jen sen…? Opravdu? Je to možné? Je opravdu možné, že by ho jeho podvědomí až natolik nenávidělo a připravilo mu něco takového? Nebo ho naopak moc miluje a chtělo ho varovat? Ale… co když je tohle sen?
"J-Jaké volno…?" zeptá se mladší zmateně a aspoň se zvedne do stoje a spěšně si otře slzy, co mu tak nezbedně utekly z očí.
Yesung se zasměje znovu, ne však nějak výsměšně, spíše jen upřímně pobaveně. "Trdlo, máš strašnou paměť. Kluci jdou dneska někam ven, pamatuješ? A my jsme řekli, že budeme doma… Je ti špatně… víš ne? A chtěl jsi jahody… spousty jahod…" Sung na Wookieho spiklenecky mrkne a zašklebí se jako dítě, které má v plánu provést něco, co se dospělým nebude líbit.
Ryeowookovi se konečně rozjasní myšlenky a na tváři se mu objeví drobný, stále mírně zmatený úsměv. "Aha, jasně… Sen, jahody… nemoc… Jo…" zahuhlá a svalí se za starším chlapcem do postele, přičemž se bez problémů nechá vtáhnout do Yesungovy náruče.
Byl to jen sen… Opakuje mu mezitím stále jeho vědomí. Jen obyčejný sen… Nic se mezi námi nestalo… Jen sen… Všechno je v pořádku… Sungie je Sungie… Nemá jizvy, není v komatu… Nic není rozbité… A to neplatí jen o hmotných věcech… I jeho srdíčko… je zase, pomyslně, celé… Necítí bolest… Necítí ztrátu ani prázdnotu… Cítí jen… jakýsi podivný radostný pocit štěstí… A není se čemu divit… Nic z té jedné velké noční můry, ve které poslední dobou žil, nebylo skutečné… byla to jen fikce… Dlouhá a odporná fikce, která konečně skončila… A on může začít zase… Odznovu…
Yesungovo "Miluji tě," ho vytrhne ze zamyšlení, až sebou lehce trhne. Jeho zraky se upřou přímo na Sungovu překrásnou nezjizvenou tvář a Wookie se neubrání pousmání, když ji spatří. I s jizvami byla krásná… ale teď… je dokonalá… Stejně jako je dokonalý i Yesung… Protože… si je jistý, že to, co se stalo tam… v tom odporném snovém světě… bylo všechno jen špatným odrazem… Jedna z možností, která mohla být… Jenže nikdy nebude… Protože… Ano, je to takhle jednoduché…
"Já tebe víc…"
Sungie ho miluje… a on… co si bude povídat… miluje jeho…víc, než cokoli, víc, než kohokoli… a za jakýchkoli okolností…
"Nedáme si ty jahody…?" zeptá se s úsměvem a pohladí Yesunga po tváři, ten na něj jen znovu mrkne a roztomile se zašklebí, až se Wookiemu na pír okamžiků zastaví srdíčko. Tak krásný pohled…

"A se šlehačkou…nebo bez…?"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hatachi | 5. června 2015 v 22:45 | Reagovat

Celá tahle povídka byla moc hezká.
Ale taky jsem si oddychla, že to byl jen sen :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama