To ne my, to samo! 6

4. června 2015 v 15:00 | Majka & Syri |  To ne my, to samo!
6. diel :)






Ryeowookie nie je schopný slova, pohybu, dýchania, mrkania. Nie je schopný ničoho. Pohľad na Yesungieho porezanú a následne pozošívanú tvár ho donúti zrútiť sa na stoličku pri posteli. To sa vážne všetko stalo len kvôli hlúpemu nedorozumeniu? Nemôže tomu uveriť. Príde mu to tak neskutočné. So strachom, že by mohol ešte niečo zhoršiť, natiahne svoju drobnú rúčku k tej Sungieho. Nežne mu po nej prejde prstíkmi, akoby bol z porcelánu a pri tom sa mu stále pozerá do tváre. Nič. Žiadna reakcia. Ako predpokladal, jeho láska je pravdepodobne v kóme alebo upadol do hlbokého spánku alebo..... Milión iných možností, ktoré Wookieho pri pohľade na Yesunga napadajú. Do očí sa mu nahrnú slzy bolesti, keď si predstaví, že toto všetko je vlastne jeho chyba. I keď bolo najviac ublížené jemu, cíti sa ako ten najväčší vinník za všetko, čo sa za posledné dva dni udialo. Nechce ani za svet pripustiť, že by niečo z toho všetkého bola Yesungieho chyba. Nie. Na to ho až príliš miluje.
"Sungie.." vyjde tíško spomedzi Wookieho drobných, roztrasených pier a následne si z jeho oka nájde cestu jedna nezbedná slza nasledovaná ďalšou a ďalšou. Teraz by sa rád prefackal za to, že Yesungovi povedal, že ho nenávidí. Stalo sa to len kvôli tomu. Ak by bol zachoval chladnú hlavu, reagoval normálne v kľude, nepreháňal, nerobil z toho nejakú vedu... Ale on nie. Musel ho od seba odohnať a povedať mu, že ho nenávidí. Pevne stisne Sungieho ruku, sadne si k nemu na posteľ a hlavu si položí na jeho hruď. Z očí mu stečie ďalší prúd sĺz, keď pod svojou hlavou ucíti ťažko sa dvíhajúci hrudník a pomaly bijúce srdce. Wookie má pocit, akoby osoba pod ním dožívala. Nie!!! Na také veci nesmie ani pomyslieť! Yesung je tu, s ním, pod ním. Žije, dýcha. Má na sebe pár škrabancov, no tie sa časom zahoja a zase to bude jeho neodolateľný Sungie. Presne tak. Wookie zdvihne svoju uslzenú tváričku, pohliadne do tej Sungieho, i keď to cez slzy ide len ťažko.
"Mianhaeyo, YeSungie. Nechcel som ti povedať, že ťa nenávidím. Neviem, čo to do mňa vošlo. Odpusť mi to. Je mi jasné, že ma teraz nepočuješ ani nevnímaš, ale ja to zo seba potrebujem dostať. Je mi tak ľúto všetkého, čo sa v ten večer stalo. Začalo to všetko tak nevinne a nakoniec sme z toho skončili obaja v nemocnici. Prečo sa to stalo? To nám niekto tak strašne nepraje šťastie, že musel takto všetko zničiť? Neverím tomu. Tak strašne si prajem, aby toto všetko bol len zlý sen. Aby nastalo ráno a ja sa zobudil v tvojom hrejivom náručí. Tak prečo to tak nie je?! Prečo?!" už to ďalej nezvládal. Ten pocit bezmoci, samoty, zrady. Cítil sa strašne. Ako strašne by teraz potreboval objatie, nežné slovká uisťujúce ho o tom, že je všetko v poriadku, pohladenie, jemný dotyk, čokoľvek. Len aby tie hnusné pocity zarývajúce sa mu hlboko do duše zmizli.
Nevie, koľko času už strávil u Yesunga a je mu to úprimne jedno. Čas je to posledné, čo chce vnímať. Všetko ide mimo neho. Je tu len on a jeho láska. Vníma len Yesunga. Každý jeho drobný pohyb, každý nádych a výdych, každé buchnutie jeho zraneného srdiečka, každý výraz tváre, i keď ten zostáva skoro stále rovnaký. Leží mu na hrudi, tisne sa k nemu v zúfalej túžbe po jeho objatí, po jeho dotykoch, po nežných slovkách. Tomu všetkému uverí jedine vtedy, ak sa mu toho dostane od Yesunga. Inak to zostane bez účinku. Nech sa ho snaží ukľudniť čokoľvek alebo ktokoľvek, nepodarí sa im to. Dokáže to jedine Yesung. Tak prečo sa nepreberá? Prečo ho tu necháva trpieť? Ublížili si, ale už toho bolo dosť. Strašne... Tak strašne si praje, aby sa mu Sungie prebral. Otvoril tie jeho prekrásne kukadlá, pohladil ho po tvári, pošeptal mu nežné slovká lásky, sľúbil mu, že ho nikdy neopustí a pobozkal ho. Nežne, jemne, láskyplne. Presne ako ich prvý bozk.
"Milujem ťa, Sungie. Preber sa mi, prosím." Wookieho hlások je skoro tak zúfalý, ako zúfalý sa cíti byť on sám. Tak strašne chce mať zase späť svojho Sungieho, že sa nakoniec nahne nad jeho tvár, nechá na ňu spadnúť pár sĺz zúfalstva a pritisne svoje pery na tie jeho. Ten dotyk sa pomaly ani nedá nazvať bozkom. Možno tak dotykom motýlích krídel. Tak jemný ten dotyk je. Wookie si neuvedomí, že je tam až príliš dlho a mal by sa vrátiť späť na izbu, no už je neskoro. Dvere sa potichu otvoria a dnu nakukne 12 párov očí.
Ryeowooka nepreberie ani následné zalapanie po dychu či dopad niečoho neidentifikovateľného na zem. Chalani zostanú zarazene stáť medzi dverami a s udivenými pohľadmi sledujú scénku pred sebou. Nemôžu uveriť, že Wookie, miesto toho, aby toho chlapa nenávidel, sa tu k nemu tisne, plače, bozkáva ho. Ako to len dokáže?
"Tak toto je tvoje rozhodnutie?" ozve sa ako prvý Heechulov hlas a Wookie sa zdesene otočí smerom ku dverám. Hlasno prehltne hrču, ktorá sa mu stihla vytvoriť v krku a so strachom sleduje svojich priateľov.
"Odpovieš mi? Je toto tvoje skutočné rozhodnutie? Je to to, čo skutočne chceš?" pristúpi k nemu Chul o pár krokov bližšie a Wookie sa prikrčí.
"J-ja.. A-asi á-áno.." pošeptá tíško a následne vyvalí očká, keď sa okolo jeho ramien ovinú dve silné paže a donútia ho tak vzhliadnuť. Tá zlosť, ktorú v ten moment uvidí v Heechulových očiach ho totálne odrovná. najradšej by sa zahrabal niekam hlboko pod zem a už odtiaľ nevyliezol. Čo spravil, že sa naňho tak pozerá? Veď.. Dal mu na výber a on si vybral, tak čo sa mu na tom nepáči?
"To je silná káva už aj pre mňa. Chápem, že ho miluješ, ale všetko má svoje hranice! Čo si do frasa neuvedomuješ, čo ti urobil? Ryeowook, on ťa znásilnil!" Chul to posledné slovo skoro vykríkol a hneď na to sa Wookiemu z očí spustili slzy. "Ja viem, že ťa bolí, čo ti hovorím, ale takto to ďalej nejde! Nemôžeš mu to len tak odpustiť!" pokračuje ďalej a to drobné telíčko pred ním sa neovládateľne roztrasie.
"Nie.. Prečo? Prečo mi tak ubližuješ? Nepraješ mi šťastie? Chceš aby som dopadol ako ty a Hannie? Aby som stratil jedinú milovanú osobu a potom ju nahradil niekým iným?" na to ruky z jeho ramien zmiznú a Wookie vzhliadne. Dych sa mu zadrhne a srdce vynechá jeden úder. Toto prehnal. Ako len mohol? Veď Chullie.. On za to nemohol. Ani Hannie..
"Chullie.." vyderie sa spomedzi jeho pier ospravedlňujúco, postaví sa a spraví krok k jeho priateľovi. "Heechullie, je mi to ľúto. To som nechcel... Nemal som.. Neber to tak, posím." ospravedlňuje sa, pričom zastaví tesne pred ním a stretne sa s Chullieho neprítomným výrazom.
"Tak to si myslíš, Wookie?" pohliadne mu ublížene do očí. Wookie sa zdesí, dá si ruku pred ústa a zbesilo pokrúti hlavou na znak nesúhlasu.
"Tak.. Tak to nie je! Ja.. Ja som." snaží sa nájsť správne slová, no v tento moment ho vôbec nič nenapadá.
"Prepáč. Ospravedlňujem sa ti." s tým klesne na kolená a z očí sa mu spustia nové slzy.
"Wookie." zašeptá Chull zlomene, čupne si k nemu a objíme ho. Drobné telo v jeho náručí stuhne, no hneď na to sa mu okolo pása ovinú Wookieho rúčky. "V poriadku. Nič sa nedeje. Nie je to tvoja chyba, tak už neplač." obdarúva ho na jeho vkus až príliš jemnými slovami, no je mu to jedno. Vie, že to je v tento moment to jediné, čo chlapec v jeho náručí potrebuje.
"Zoberiem ťa do izby. Si ešte slabý, musíš si odpočinúť." pošeptá mu chvíľu na to a Wookie sa k nemu viac pritúli. Heechul ho vezme do náručia a zoberie ho do izby. Než však opustia Yesungovu izbu, ohliadne sa cez Chullieho rameno a pri pohľade do Sungieho čokoládových očiek sa mu zadrhne dych, srdce splašene rozbúši a slová sa mu zaseknú niekde po ceste von. Hneď sa však spamätá, začne sebou hádzať s úmyslom vrátiť sa za Yesungom, no Heechulov pevný stisk mu to však neumožní. Ten pohliadne na Leeteuka a on prikývne. Pochopil, že je čas...
Yesung se zaskučením pomalu pozvedne ztěžklá, dlouho nezvedaná víčka, nevnímajíc bolest, jakou mu tento jednoduchý pohyb působí. Očima zatěká po místnosti a z jeho hrdla unikne další zakňučení. Nemá absolutní tušení kde je, co se stalo a hlavně… co se jemu stalo. Poslední, co si pamatuje je sprcha a pocit zoufalství a touha nebýt. Pak má okno. Co je však pozitivní… alespoň ví, kdo je. Neztratil paměť… I když by byl mnohem radši, kdyby ano… Dojde mu, když se vzpomínky na to, co se stalo před sprchou, proderou na povrch a zaútočí na jeho zbědovanou mysl s dravostí hladové šelmy. Yesung zaúpí a chytí se za hlavu. Tepavá bolest, co se tupě rozduní ve spáncích a začne putovat dál, jej donutí víčka zase křečovitě zavřít a začít zhluboka dýchat, jinak by totiž hrozila dosti reálná možnost toho, že se pozvrací. Což by mu v této chvíli opravdu nepomohlo. Snad proto, aby se tolik nezaměřoval na bolest v hlavě, sjede si prsty jemně po obličeji a ustrne vpůli pohybu, když nahmatá něco, co by tam rozhodně být nemělo. Bříšky prstů znovu přejede po klikatých ještě stále nezahojených jizvách a v jeho těle se vzdme vlna nefalšované paniky. Co se sakra stalo?! Ten dotek… se mu vůbec nelíbí. Drsnost a snad i mírná palčivá bolest… kdykoli se dotkne ran… co by na jeho obličeji vůbec neměly být!
Ye znovu prudce otevře oči, svět se s ním zatočí, žaludek zhoupne a snad i udělá několik přemetů, hrdlo se stáhne a Sung je donucen zalapat po dechu a hlasitě se rozkašlat. Sakra! Chce se vidět! Musí se vidět! A je mu úplně jedno, že je mu právě v této chvíli na umření. Ono totiž, pokud se do několika minut nedostane k zrcadlu, umře tou nejistotou a faktem, že si právě teď absolutně nevybavuje, jak že vlastně vypadá. Jediné, co stále cítí je ten drsný nepříjemný povrch jeho obličeje. Palčivou bolest. Dávení a pocit, že se celé jeho tělo bouří proti němu. Yesung napne všechny svaly v těle a s vypětím všech sil se posadí. Svět se znovu roztočí, jako když jeden sedí na nějakém šíleném kolotoči, zraky se rozmažou a světlá místnost splyne do jedné veliké šmouhy, kde tvary nejsou ničím víc než skvrnami a strop a stěny nemají začátek ani konec. Sung zamrká a zaskřípe zuby. Bolí to. Je mu z toho všeho na nic. Nejraději by byl, kdyby se neprobudil a dál by se utápěl v bezvědomí… nebo v čem že se to vlastně nacházel. Jenže to by mu stejně příliš nepomohlo. Jednoho dne by se stejně probudil… i když by tu byla daleko větší možnost, že by to pak nebolelo tolik. Soudě podle doteku… jsou rány… ano rány -už si nějak připustil, že to nejspíš budou ony- ještě příliš čerstvé. Proto jej při dotyku bolí. Yesung se zhluboka nadechne a stejně tak i vydechne, snažíc se tímto jednoduchým dechovým cvičením zahnat nevolnost, co jej zatím stále neopustila. A docela úspěšně se mu to daří. Po několika minutách, kdy si je již aspoň na šedesát procent jistý, že když se pohne, nepozvrací se, se pokusí dostat nohy z postele na zem. Jde to však mnohem hůř, než by čekal. Svaly jsou ztuhlé po době, kdy se s nimi takřka vůbec nehýbalo. Na každý pohyb reagují pomaleji. Sung si nejspíš právě proto připadá jako by byl zpomalený. Vše jde až příliš pomalu. Na druhou stranu mu to alespoň dává možnost neustále zhluboka dýchat a zahánět tím nevolnost a tupou bolest ve spáncích.
Prsty se dotkne studené podlahy a opatrně přenese váhu na špičky, aby vzápětí mohl došlápnout a stanout tak pokud možno pevně na zemi. Chvíli takto setrvá, než se rozhodně udělat první, nejistý krok po bůh ví jaké době. To, že se s ním místnost točí, náležitě ignoruje. Jediné, co teď opravdu potřebuje… je zrcadlo. Musí se vidět. Prostě musí. Chce vědět, jak moc zrůdně právě teď vypadá. Přestože si nepamatuje, jak se mu to vlastně stalo. Ale to stejně není podstatné. Vzpomínky na to, co udělal Ryeowookiemu mu bohatě stačí. Povzdech se rozezní místností spolu s dalším nejistým, pleskavým krokem. Míří ke dveřím, co nejspíše vedou do koupelny. Neví. Ale myslí si to. Když umyvadlo nenašel tady… musí být tam. A kde je umyvadlo, bývá i zrcadlo…
Jeho ruka opatrně dopadne na chladný kov kliky, pomalu, takřka bojácně, ji stlačí dolů. Místnost kolem něj už začíná nabývat na jasnějších a ostřejších tvarech. Dokonce i barevná světla, co jej pronásledovala, zmizela a nechala jej tak o samotě. V tomto divném pokoji… Bez nikoho. Jen s pípáním přístrojů, ke kterým stejně nebyl připojený. Dveře se otevřou a on stoupí dovnitř. Rukou cvakne po vypínači. Ostré světlo bodovek jej na několik vteřin zcela oslepí. Barevné fleky se znovu vrátí. Ale jen na chvíli. Než zmizí a s nimi i rozmazanost, s jakou před tím viděl. Sung koutkem oka spatří lesklou plochu zrcadla a i přeze všechno odhodlání… zaváhá. Chce se opravdu vidět? Prsty si nevědomky znovu šáhne na obličej. Drsný povrch… a bolest… zabolí to. A ne jenom fyzicky. Mladík polkne a kolena se mu roztřesou. Opravdu… se chce vidět? Ne, měl by vědět, jak vypadá… Měl by to vědět… Kdyby mohl, zavrtěl by hlavou. Obavy z dalšího návalu nevolnosti jsou však příliš silné a tak to nechá být a udělá další krok směrem k umyvadlu. Snaží se koukat všude možně, jen ne k té lesklé ploše. Jenže… když konečně stane přímo před ní… Zvědavost… a fakt, že jen kvůli zrcadlu je vlastně tady… jej donutí stočit pohled přímo před sebe.
Yesungovy zorničky se rozšíří a vytřeštěně se zaostří na obraz, co se mu právě teď naskýtá. Z jeho hrdla unikne podivné bublavé zachrčení, co nejspíš mělo být výkřik čirého zoufalství a zděšení. Nevěří tomu… Tohle… Nemůže být on… Sung natáhne roztřesenou ruku směrem k obrazu, na který se kouká, snad aby se ujistil, zda je to opravdu on a dotkne se chladné plochy, prsty přejede po své tváři, přestože se jí vlastně nedotýká. Z hrdla unikne další chrčivý zvuk.
"Ne…" knikne a do očí se mu natlačí slzy. Nehty zaskřípou po zrcadle, sjedou až dolů, zanechají na něm šmouhy. Ye sklopí hlavu, nechá slzy, ať dopadnou do umyvadla. Ze rtů mu sjede vzlyk. Následován dalším a dalším. Nechce věřit tomu, co vidí. Nechce… Ale i přes to… bude muset…

"Ne…" zakňourá znovu, zvedne ruku a pomalu si dlaní přejede po obličeji. Cítí je. Rány… Dlouhé a klikaté, kratší… Hluboké a mělké. Vnímá strupatící pokožku… A z celé duše si přeje… aby to všechno byl jen sen… Noční můra, ze které by se mohl probudit… Ale už jen ta bolest, co cítí, když si nehty zarývá do jedné z ran…jej utvrzuje ve faktu, že tohle všechno je jedna velká, bolestí nasycená realita…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama