To ne my, to samo! 5

3. června 2015 v 15:00 | Majka & Syri |  To ne my, to samo!
5. diel :)







Ryeowook sa pomaly začal preberať. Do nosa ho okamžite udrel nepríjemný zápach chemikálií a čistiacich prostriedkov a ako náhle chcel otvoriť oči, udrelo ho do nich ostré biele svetlo, a tak ich nechal radšej zatvorené. Keď začal poriadne vnímať, rozoznal hlasy členov kapely, a tak sa rozhodol otvoriť oči, lenže slová leadera ho natoľko zarazili, že ich nechal zatvorené a započúval sa do ich rozhovoru.
"To snáď nemyslíš vážne, Teukkie!" vypískne zdesene Sungmin a následne svoju tvár skryje do Kyuovej hrude. Leader sa zamračí a nekompromisne odvráti hlavu.
"Myslím, a to smrteľne. Nič také strašné sa nemôže odpúšťať ani členovi kapely, členovi rodiny. To, čo sa stalo, je neodpustiteľné." zatvorí oči a zhlboka sa nadýchne.
"Ale..." chcel ešte niečo namietnuť, no Siwon ho spražil vražedným pohľadom.
"Tu nie je žiadne ale, Sungmin! Uvedomuješ si, čo vôbec Yesung spravil Wookiemu?! Nášmu malému Ryeowookiemu. Vieš si vôbec predstaviť, ako sa asi cíti? Nevieš. Podľa mňa Teukkie rozhodol správne. Nie je pre nás dobré mať v skupine niekoho TAKÉHO." posledné slovo zdôraznil a pozrel sa z okna. Wookiemu okamžite došlo, že sa rozprávajú o tom, čo sa medzi ním a Yesungom stalo. Ani si neuvedomil, že ho začali štípať oči, do ktorých sa mu pred chvíľou nahrnuli slzy a teraz mu samovoľne stekajú po tej detskej tváričke. V krku sa mu vytvorí hrča a tá ho donúti zavzlykať. Zalapá po dychu a spod viečok mu vytečú nové slzy, ktoré utvrdzujú bolesť nachádzajúcu sa v jeho drobom telíčku, v jeho krehkej dušičke, v rozbitom srdiečku. Stačí len pár sekúnd a Wookie sa nachádza v hrejivom náručí svojho anjelského leadera. Hlasno zavzlyká a viac sa pritisne k tomu pevnému telu. Rúčky obmotá okolo Teukkieho pása, hlavu zaborí do jeho hrude a nechá sa hladiť po chrbte a utešovať nežnými slovkami, ktoré mu leader šeptá do uška.
"Teukkie.." zavzlyká Ryeowook a viac sa k nemu pritisne.
"Pšššt Wookie. Už je to v poriadku, sme tu pri tebe. Už ti nikdy nikto neublíži. Sľubujem." hladí ho po vláskach, utešuje ho, tisne k sebe čo najviac to ide a pokúša sa mu dodať pocit bezpečia. Pred očami sa mu zatmie, keď si čo i len predstaví, čo mu Yesung urobil. Ako mohol? Ako toho bol schopný?
"Čože?!" preberie Leeteuka z myšlienok zdesený výkrik a keď sa pozrie na ostatných chalanov, všimne si, že v každého tvári sa odráža prekvapenie. Stočí teda svoj pohľad znovu na Ryeowooka, ktorý sa snaží pohľadom uhýbať ako to len ide. Stále však objíma Teukkieho, tisne sa k nemu a v pästičkách zviera jeho košeľu.
"J-Ja.. Nechcem, aby Sungie odišiel. Nevyhadzujte ho. Nie... Nie je jeho chyba, čo sa stalo. Tak ho, prosím, nechajte na pokoji. Ja.. My si to vyriešime. Len ho nevyhadzujte." vzhliadol konečne Wook a uplakanými očkami sa pozrel na leadera.
"A-Ale.. On ti ublížil, Ryeowookie! Ako môžeš niečo také povedať, akoby sa ťa to vôbec netýkalo?! Akoby ti nič neurobil!" namietne Leeteuk a pritom sa zamračí. Wookie sklopí hlavičku a vzlykne.
"O to nejde.. Ja len.. Ja.." nestihne dopovedať a je prerušený Siwonom.
"Pozri, Wookie. My vieme, že si jemné, krehké stvorenie s dobrým srdcom, ale nemôžeš ho po niečom takomto ochraňovať! Ak by ťa udrel alebo zbil, tak to ešte ako tak prehltneme. Lenže on ťa znásilnil!" vmetie mu do tváre a Wookie sa prikrčí.
"Nie.." zašeptá tíško a zovrie Teukkieho košeľu pevnejšie.
"Nikdy by som nič také do Yesunga nepovedal, hlavne ak ide o teba. Vždy hovoril, ako neskutočne ťa miluje a čo ja viem čo všetko. Všetci sme tomu verili a priali si, aby ste boli vy dvaja spolu, lenže toto.." pokračoval Won ďalej, nevšímajúc si Wookieho roztraseného telíčka a drobných pier, spomedzi ktorých vychádzalo stále to jediné, tiché "NIE".
"Toto je niečo neodpustiteľné, čo si zaslúži vyhadzov. Nemám v pláne byť s niekým tak odporným v skupine. A ty by si sa mal spamätať, Wookie. S tvojou dobrosrdečnosťou ťa každý akurát tak využije a potom nechá napospas osudu. To vážne chceš? Áno? Povedz mi, Ryeowookie.. Praješ si byť každý deň, každú hodinu s niekým, kto ti tak neskutočným spôsobom ublížil? Dokážeš sa naňho pozerať stále rovnakým pohľadom ako doteraz? Môžeš....."
"MILUJEM HO!!!!!! Ten fakt nezmení ani to, ako strašne mi ublížil. Nehovorím, že mi to je jedno alebo že to dokážem len tak prehliadnuť, lenže bez jeho prítomnosti môj život nemá zmysel. Nedokážem byť bez neho. Viem, ako sa naňho pozeráte teraz vy. Pozeral som sa naňho rovnako, lenže on je niekto, po koho láske prahne moje srdce aj cez to všetko, ako strašne mi ublížil. Ja viem, nebude to pre mňa jednoduché, chodiť každý deň okolo neho a hádzať po ňom ublížené pohľady, ale po čase tá bolesť prejde a ja budem znova schopný pozrieť sa mu do očí a povedať mu, ako strašne ho milujem." odporuje mu Wookie so stále sklopenou hlavou, no pevným hlasom, akoby bol presvedčený, že to všetko len tak odznie. Že tá bolesť - či už fyzická alebo psychická - onedlho zmizne a nahradí ju šťastie, radosť, láska. Ale stane sa to? Vážne toho bude schopný, až sa postaví tvárou v tvár Yesungovi? Možno mu to teraz príde jednoduché, keď si to predstavuje ako Hurvínek válku, lenže bude to tak aj v skutočnosti? Nie nadarmo sú predstavy krásnejšie ako realita. Nemilosrdná, krutá, skazená realita, z ktorej by každý najradšej unikol niekam do vlastného, nádherného, láskyplného, vysneného sveta, kde je všetko jednoduché ako mrknutie okom.
"Myslíš si, že to bude všetko také jednoduché? Mal by si vážne prestať sniť, Ryeowookie. Ako čas, tak ani ľudská láska nedokáže zahojiť zlomené srdce, poškvrnenú dušu. Hlavne nie človiečika, ako si ty. Stvorenie s nepoškvrnenou dušičkou a úžasným, láskyplným srdiečkom." prevŕta ho pohľadom Heechul a Wookie k nemu zdvihne svoju uplakanú tváričku. Oči má vytreštené, ústa mierne pootvorené, pripravené odporovať. Chul však len zavrtí hlavou a vydá sa ku dverám.
"Skôr, než sa rozhodneš spraviť nejakú hlúposť, než sa nesprávne rozhodneš, si všetko poriadne premysli. Teraz na to máš čas. Až spravíš chybu, už nebude možné vrátiť čas späť a zmeniť svoje rozhodnutie. Potom už navždy zostane všetko tak, ako si vyberieš. Rozhodni sa správne. Je to len na tebe." s tým opustí Wookieho nemocničnú izbu a zavrie za sebou dvere. Mladík v Teukkieho náručí len nemo, s ústami otvorenými a neschopný pohybu sleduje svojho kamaráta miznúceho za dverami. V hlave sa mu dokola prehrávajú slová, ktoré Heechul vyslovil a spracováva ich význam. Zalapá po dychu, keď si začne pripúšťať, že má možno pravdu. Lenže, pre ich smolu on Yesunga miluje a nedokáže sa ho len tak vzdať. To zase musia pochopiť oni.
Wookie zatvorí svoje očká a unavene sa položí späť do perín. Pozrie sa prosebným pohľadom na Leeteuka a on len chápavo prikývne. Pohladí Ryeowooka po vláskoch, nakloní sa k nemu, vtisne mu pusu na čelo a nežne sa pousmeje.
"Odpočiň si, Ryeowookie. Potrebuješ to. Keby sa čokoľvek dialo, okamžite zavolaj. Zajtra ťa prídeme znova navštíviť. Drž sa." rozlúči sa s ním leader a jeho príkladu nasledujú aj ostatný. Keď už i posledný člen opustí jeho izbu a on ostane sám, zatvorí očká a zhlboka sa nadýchne. V hlave má totálny zmätok a nech sa snaží ako chce, nedokáže svoje myšlienky zastaviť. Víria mu v hlave, točia sa, ako nejaký obrovský kolotoč, ktorý nejde zastaviť alebo čo i len spomaliť. Privádza ho to k šialenstvu. Potrepe hlavičkou v snahe ten kolotoč myšlienok zastaviť, no tým to jedine tak zhorší.
"Shisus, prečo?" zakňučí, pevne zomkne očné viečka a prstíky si pritisne na spánky s úmyslom zahnať tú neskutočnú bolesť hlavy. Je mu jasné, že mu to nepomôže, ale skúsiť sa má všetko. Odrazu sa jeho myšlienky ako na povel zastavia a pred očami sa mu objaví obrázok usmievajúceho sa čiernovláska, ktorého tak bezmedzne miluje a ktorému by dal všetko, o čo by si požiadal. Ha. No jasne. Veď on už mu všetko dal! Na Wookieho perách sa objaví ironický úsmev.
"Čo si to s nami urobil, Yesungie?" pošeptá do ticha miestnosti, posmutnie a zatvorí unavené očká. Otočí sa na bok, pritiahne si prikrývku až ku krku a poriadne sa do nej zachumlá.
"Zajtra sa na teba pôjdem pozrieť, Yesungie. To ti sľubujem." zaznie tichý hlások do ticha tmavej izby tesne predtým, než Wookieho myseľ prepadne bezbolestnému spánku.
Probudí se s pocitem, že snad vůbec nespal. Celé tělíčko jej bolí, připadá mu cizí a podivně těžké, jako by měl kosti z olova. Celkově si připadá, jako by byl jen obyčejná cínová figurka, která někam zapadla a jediné, co se s ní teď děje, je to, že se na ni usazuje prach a špína. Povzdechne si a s bolestivým zasyknutím se posadí. Shrne ze sebe přikrývku a opatrně přehoupne nohy přes okraj postele, ve které doteď ležel. Chce jít za ním, chce jej vidět. Chce se ujistit, že je v pořádku a zdravý, ale neví… kam má jít. Kde má hledat. Bojí se, ž kdyby se obrátil na sestřičku, nebo dokonce někoho z kluků, nepustili by jej za ním, což znamená, že jej bude muset najít sám. Na vlastní pěst, jak se říká. S dalším bolestným zakňučením se prsty opatrně dotkne studené podlahy. Přenese váhu na špičky a opatrně se zvedne z postele. Jde to ztěžka. Jako by se pohyboval v nějaké hmotě, jež brzdí jeho už tak pomalé pohyby. Jako by plaval v medu. Pomyslí si a jeho rty zkřiví podivný úsměv, který se více podobá šklebu, nežli opravdovému úsměvu. Zkusmo udělá první krok. Jeho tělíčko je však po dvou dnech polehávání a absence jakéhokoli pohybu ztuhlé a nemotorné, díky tomu se málem natáhne na podlahu dřív, než se vůbec někam stačí vypravit. Naštěstí se však včas zachytí nočního stolku a s křečovitě sevřenými víčky se pokusí rozdýchat křeč, která napadla jeho zesláblé nožičky. Když podivný pocit odezní a on začne mít opět pocit, že své tělo kontroluje, zvedne víčka a odhalí světu dvě veliká hnědá kukadla, která několikrát zatěkají po místnosti, aby se ujistila, že zde nikdo jiný není. Wookie si sám pro sebe přikývne, že je vše v pořádku a pustí se stolku s tím, že půjde konečně dál. Při prvním kroku lehce zavrávorá, nakonec však nad svým tělem získá kontrolu a poněkud topornými pohyby se vydá ze svého pokoje na průzkum labyrintu, jež tato nemocnice pro neznalé představuje. Pověsí se na kliku a pomalinku otevře bíle natřené dveře. Vystrčí hlavičku na chodbu a zkontroluje obě strany dlouhého koridoru. Nikoho však nespatří. V hlavě mu bleskne myšlenka, že je nejspíše ještě příliš brzy ráno a že vizity ještě nezačaly, což znamená, že má právě teď docela dobré šance, protože v nemocnici téměř nikdo není, ani kluci. Pootevře dveře více a protáhne se ven, přičemž je opět nezapomene zavřít. První překážka je před něj postavena hned v okamžiku, co pustí kliku.
"Tak a kam teď Wookie?" zeptá se sám sebe a poškrábe se ve vláscích. Nevnímá při tom nepříjemné zabrnění, které mu v ruce projde. Zadívá se napravo i nalevo. Zauvažuje, kam nejspíše Sunga umístili. Když si vzpomene na zranění, která utrpěl, dojde mu, že nejspíše na jednotku intenzivní péče, což znamená, že bude muset… S tázavě zdviženým obočím se zahledí na rozcestnou tabulku přidělanou na stěně.
"Doprava." Zahuhlá si pod imaginárními vousy a rychlými, stále trochu nejistými krůčky se vydá tím směrem, který si sám udal. Jeho nožky tiše pleskají o lino, kterým je pokryta podlaha a Ryeowookie má pocit, že to snad musí slyšet každý v této budově, pak si však řekne, že to je blbost, vždyť se přeci pohybuje potichu a to se mu jenom zdá. S rozhodným pokývnutím zahne za roh a mrkne na další tabulku. Jednotka intenzivní péče je o patro níže. Wookie si povzdechne, nejspíše bude muset projít kolem recepce. Pak mu však dojde, že tato nemocnice je propojená vždy dvěma stranami, což znamená, že existuje i jiná cesta, kterou může použít. S mírným pousmáním se vydá na další cestu, doufajíc, že jej nikdo nespatřil a ani nespatří.
Jak předpokládal, opravdu tu mají dvě cesty a také tušil správně, když jí hledal. Strefil se hned na poprvé, což je u něj celkem překvapivé, nikdy neměl příliš dobrý orientační smysl, takže i jeho samotného překvapuje lehkost, s jakou se po tomto rozsáhlém komplex pohybuje.
"Jako bych tu byl doma." Zašklebí se, jako by snědl citron, do jeho srdíčka se však vkrádá stále větší a větší strach z odhalení. Netuší, jak dlouho už je mimo pokoj, neví, zda už začaly vizity a co je horší, není si jistý, zda najde cestu zpět. Ale to už by nemusel být takový problém. Prostě řekne, že šel na záchod a ztratil se. Jednoduché, ale přesné a účinné. S pevně semknutými rty přeběhne na konec chodby a znovu zkontroluje ukazatele na zdi. Jde správně. Tedy… pokud je Yesung tady a nedali ho někam jinam, což by jeho samotného pěkně dožralo. Musel by pak prohledat mnohem více míst, což by zabralo ještě více času, který on nemá. Zahne za roh a stane v dlouhé do oranžových barev laděné chodbě, jejíž dveře, kterých tu není pomálu, vedou do jednotlivých pokojů pacientů. Wookie polkne a pomalu se rozejde vstříct koridoru, který mu bůhví proč připomíná velkou krokodýlí tlamu, která jen čeká na to, aby jej mohla spolknout. Potřepe hlavou, aby si tenhle nesmysl vyhnal z myšlenek, a pohledem se zaměří na cedulky u dveří. Pořád dokola si opakuje, že musí hledat Sungieho pravé jméno, nikoli pseudonym, který používá.
"Kim Jongwoon, Kim Jongwoon…" mumlá si pro sebe a skenuje všechny destičky pohledem. Žádné takové jméno však nenachází. Cítí při tom zklamání. Že by přeci jen uvažoval špatně? Nebo na tom byl Yesung lépe, než si myslel… Kdo ví. Už-už to chce vzdát, před ním jsou však poslední dveře a on uzná, že mrknutím i na jejich cedulku už nic neztratí. S povzdechem se k ní proto přesune a div sebou nesekne o podlahu, jak jej ta na bílém podkladu vyvedená písmenka udeří do očí.
Kim Jongwoon
Ryeowookie polkne a rozhlédne se na obě strany, opět pro ujištění, že je na chodbě sám, poté natáhne drobnou, roztřesenou ručku a opatrně ji položí na chladnou kovovou kliku. Najednou má strach vstoupit tam. Nebojí se Sunga, to ne, právě teď je mnohem víc bezmocný, než kdy bude, spíše se bojí toho, co najde… V hlavičce se mu zjeví možnost, že to může vzdát, nemusí tam přeci jít. Může se vrátit později, až se na to bude cítit… Nebo se nemusí vrátit vůbec… Ne! Okřikne se v duchu a zabodne pohled do dveří, které jsou jedinou překážkou mezi ním a pacientem uvnitř. Když už je tady, tak se na něj sakra podívá! Není přece srab! A sung mu teď neublíží, ani kdyby chtěl sebevíc, a on ví, že Yesung by nechtěl… Už ne… V hloubi duše ví, že to všechno nebylo naschvál, že to byla jen podivná nehoda. Ví, že jej Yesungie miluje, ale i přes to… mu strach. A to nezapře. Před nikým. A hlavně před sebou ne. S povzdechem sevře kliku pevněji a pomalu ji stlačí dolů, nechce dotyčného probudit, kdyby náhodou spal, přestože si je jistý, že Sung je spíše v komatu, než v normálním spánku. Dveře se potichu otevřenou a on vstoupí do potemnělé místnosti se zataženými závěsy. Pohledem zatěká po pokoji a oči mu zůstanou viset na postavě ležící na posteli a také na celé sérii přístrojů, jež vydávají různé pípavé a kvílivé zvuky, jak kontrolují, zda je pacient v pořádku. Wookie nechá dveře, ať se samy zavřou a přejde k lůžku, očima stále visící na ležícím Yesungovi, který vypadá, že už je dávno po smrti, než aby byl tady, živý, jako on. Pohledem se zastaví na jeho tváři. Krátce zalapá po dechu, když si ji prohlédne z blízka a z jeho obličeje zmizí veškerá barva, která se tam za tu chvíli, co byl zase v pohybu, stačila nahrnout.

"Sungie…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama