To ne my, to samo! 4

2. června 2015 v 15:00 | Majka & Syri |  To ne my, to samo!
4. diel :)







Yesung narazí celým tělem do dveří, nevnímá bolest, která se mu rozlije v rameni, jako by mu do něj někdo udeřil kladivem, nepotřebuje ji vnímat. Má svou vlastní, vnitřní, která jej ničí od základu. Zaměřuje se čistě a pouze na jedno místo, na místo, které pro něj znamená tolik a zároveň nic. Ne, teď už spíše nic, než víc. Ztratil jej… Svou vinou. Volnou rukou stiskne kliku, dveře se rozevřou a on vpadne dovnitř. Koleny se srazí s tvrdými chladnými kachlíky. Další bolest se prožene jeho tělem, jako elektrický šok. Nevnímá ji. Stále je mimo. Myšlenky jej zcela pohltily a jen tak lehce jej ze svých spárů nepustí, o to se postaraly. Dveře se s prásknutím zavřou, zámek cvakne. Sung se roztřeseně přesune k zrcadlu a zahledí se na svůj odraz. Tváře stále zarudlé, zpocené čelo, zplihlé vlasy, slzy v matných očích a chvějící se, do krve rozkousané rty.
"Wookie…" zašeptá zmučeně a sklopí pohled. Nedokáže se na sebe dívat. Nemůže. Připadá si jako zrůda. Jako něco, co by ani nemělo existovat. Jak mu to mohl provést? Jak mu mohl… takhle ublížit… Proboha! Vždyť on jej miluje! Zachoval se jako obyčejné zvíře… Znásilnil jej! A při tom… to všechno začalo tak… tak nevinně… Proč se neudržel?! Proč nedokázal potlačit to zvíře v sobě?! Co si to namlouval? Myslel si… že to dokáže. Myslel si… naivně a hloupě… že se udrží. Že to nic nebude. Že jej Wookieho nevinnost zadrží. Že to nebude tak, jako s jinými. Jak šeredně se spletl. Bylo to ještě horší. Nevěděl o sobě… o světě… Vnímal. Co vlastně vnímal? Nevzpomíná si. Jako by na všechno zapomněl… ve chvíli, co se vzpamatoval… Kéž by se tak nikdy nestalo. Kéž by odjel s ostatními hned ráno… a nechal tady Wookieho samotného. Kéž by se nerozhodl jinak. Jak moc všechno podělal… jedinou větou… jedinou myšlenkou… Jak moc… toho zničil… Zhoupne se mu žaludek, když s emu vybaví záblesk vzpomínky. Zalapá po dechu a jediným, prudkým pohybem se přesune k záchodu, v další vteřině už objímá záchodovou mísu a dostává ze sebe vše… Žaludek se mu bolestivě svírá, oči zalévají slzami. Ze štiplavého pachu se mu dělá ještě víc blbě. Po chvíli však i největší nevolnost ustane a on se se zaskučením sesune na podlahu. Jeho tělo se chvěje. Z očí stále vytékají hořké slzy, které jsou jen zlomkem, jen nepatrnou ukázkou bolesti, kterou cítí. Jako by do něj někdo ustavičně bodal. Vrážel do něj drobné střepy, jež jsou jeho vlastním dílem. On vše rozbil, roztříštil… zničil… a on si to také uklidí a odnese pryč. V sobě. Jako nikdy nekončící bolest. Jako něco… co už nikdy nesmaže. Co nezakryje. Co tu bude až do konce… všeho. Bude jej to pronásledovat. Ničit. Pomalu, ale jistě. Požene jej to až na okraj propasti, kterou sám vyhloubil a pak ho do ní nemilosrdně shodí. A on bude padat… prázdnotou, nicotou, temnotou… kde není nic. Žádná hmota, žádné věci, žádné světlo… jen tma a svištící vítr, jež mu bude stále vhánět slzy do očí, přestože on bude brečet sám… Nebude potřebovat pomoct… Ví to. Už teď to ví. Jeho slzy nikdy nikdo neosuší. Ani neotře. Nedostane šanci. Budou tu stále. Jako důkaz… že toho lituje. Že nechtěl. Že je to všechno jen nehoda… Jasně… To ať vysvětluje jiným. Kolik lidí mu asi uvěří? A co by měl vlastně asi tak říct? Neudržel jsem se. Nemůžu za to. Odpusťte mi? S tím může jít leda tak k šípku. Wookie mu neodpustí. Nikdy. Řekl to přeci sám. Nenávidí jej…
"Wookie… odpusť mi…" šeptne do ticha a zmučeně, poraženě a roztřeseně se vyškrábe na nohy. Svět se s ním zatočí. Jako na nějakém šíleném kolotoči a on zaskučí, jak se mu žaludek znovu zhoupne a sevře v křeči způsobenou stresem a bolestí. Potácivě se přesune ke sprše a vpadne do ní stejně, jako před tím do koupelny. Hlavou bolestivě narazí do kachliček, necítí však nic. Mentální bolest je silnější, než fyzická. Roztřesenými, znecitlivělými prsty nahmatá kohoutek a prudce s ním otočí. Na jeho záda dopadne proud ledové studené vody, jež se do něj zabodne, jako tisíc drobných jehel. Yesung tlumeně vyjekne a prohne se v zádech, jak se pokusí uhnout před dopadajícími kapkami vody. Ty do něj však buší dál. Nemilosrdně, chladně, bezcitně. A jemu to tak nějak… ve skutečnosti vyhovuje. Potřebuje se alespoň trochu vzpamatovat a to bez tohoto šoku nepůjde. Musí se přimět… myslet. Jinak se z toho zblázní… tedy pokud už se nezbláznil. Což je taky dost době možné. Přeci jen. Stalo se toho dost. Co když už je šílený? Ano… nejspíše ano. Zešílel ve chvíli, kdy ublížil tomu drobnému křehkému stvoření. Kdy ublížil lásce svého života, kterou ztratil stejně rychle, jako ji našel. Se zachrčením, které se dere hluboko z jeho hrdla, se vyhrabe na vratké nohy a dlaněmi se opře o chladné kachlíky, zatímco hlavu zvrátí nahoru a nechá ledové kapky, ať skrápějí jeho horkou, rozpálenou tvář, ať s ní smyjí všechny stopy, všechny vzpomínky, které stejně zahodil. Ať vše smaže, odplaví, pryč, daleko od něj… A nechá jej… zapomenout…
Ani neví, jak dlouho pod tím proudem stojí. Ale nejspíše hodně dlouhou dobu, vzhledem k tomu, že zubru o sebe hlasitě drkotaly, jako při nějaké podivné šílené písni a rty měl tak modré, že vypadal, jako by právě někde utonul a pak se probudil. Jo, i když by mnohem raději zůstal mrtvý. Zkřehlými prsty vypne vodu, nedokáže se však odhodlat k tomu, aby vylezl ven. Ví, že tu stále nikdo není. Kluci se mají vrátit až pozdě večer. Zády se opře o vlhkou rovněž kachlíky pokrytou zeď a sesune se na dno koutu. Obejme si kolena a přitáhne si je až k bradě. Z mokrého oblečení mu odkapává voda, stejné jako z mokrých pramenů vlasů, které mu splývají okolo bledého lehce namodralého obličeje. V hlavě mu stále blikají všechna ta slova, všechno… co se událo. Mlhavě, ale přesto jasně. Začíná si vzpomínat, přestože nechce. Chce přesně pravý opak toho, co se teď děje, ale nic s tím neudělá. Vzpomínky si nevybírají, prostě se objevují, aniž by s tím on cokoli mohl dělat. Je jen objetí lapenou v síti vlastního vědomí. Neuteče. To ví. Neunikne bolesti, která ho teď čeká… která se zjeví ve chvíli, kdy se mlhavý opar zvedne úplně… a on konečně jasně spatří… co provedl… Co zničil… A jak moc mu ublížil…
Minulost se změnit nedá, nehledej řešení, život ti jej nedá…
Wookie leží na posteli, očka schována pod křečovitě sevřenými víčky. Bolest prostupuje celým jeho tělem. Ve vlnách. Palčivých a ničivých. Snaží se je ignorovat, nevnímat je, a kdyby to šlo, opravdu by to tak udělal, jenže… kdykoli se přestane soustředit na fyzickou… přijde ta druhá, ta, co se mu usídlila v zlomeném, roztříštěném srdíčku. Co jej rozežírá zevnitř, jako žíravá kyselina, kterou mu někdo vpravil do žil. Někdo určitý a bezcitný… Někdo, koho miloval… Nebo miluje? Netuší. Neví, zda jej i přes to všechno malá část jeho já miluje. Měl by jej nenávidět, vždyť mu to přeci i řekl, jenže… on jej miluje už tak dlouho… že to prostě nedokáže jen tak ukončit… na to je ten cit až moc silný, moc vřelý, moc… intenzivní… ale také neví… zda mu dokáže odpustit. Vždyť… vždyť… on jej… Wookieho ručka se nepřítomně přesune k místům na jeho stehně, kde cítí zaschlou krev a ještě něco dalšího… Do očí se mu opět natlačí slzy. Tiše vzlykne a jeho tělíčko se rozechvěje. Přeje si, aby to všechno byl jen sen, sen, který zmizí, až se probudí. Chce otevřít oči a zjistit, že je vše v pořádku. Že Sung leží vedle něj, objímá jej a něžně líbá do vlasů. Chce vidět ten dokonalý, láskou protkaný výraz v jeho očích… a ne dravost, hlad a zuřivost… kterou tam viděl naposled… před tím, než se Yesung probral… z transu… nebo v čem se to vlastně nacházel. Už jen vzpomínka na to, co viděl, v něm probouzí nové vlny strachu a bolesti. Jen pouho pouhá vzpomínka… Co se bude potom dít, až jej uvidí… Až se mu podívá do očí… Nebo… co teprve, když se jej Sung dotkne? Ne… neunese to. Nedokáže to. Ne teď. Možná časem… Za hodně hodně dlouhou dobu… Rozechvěle se opět stočí do pevného klubíčka a skryje si tvář tak, aby neviděl nic jiného, než svůj pomalu se zvedající rozechvělý hrudník. V jeho mysli se prožene vlna myšlenek a jemu náhle dojde, že to možná bude ještě mnohem déle.
Možná… nikdy…
Ryeowook sa snaží nevnímať pálčivú bolesť, ktorá mu vystreľuje od konečníka do celého jeho drobného telíčka. Pohnúť z miesta sa odvážil až v ten moment, keď započul sprchu. Bol si istý, že to je on. Yesung. S veľkými ťažkosťami sa postavil na roztrasené nožičky a musel sa pri tom oprieť o nočný stolík. Druhou rukou sa chytil za hlavu a zatvoril oči. Tá bolesť, ktorá kolovala jeho drobným telíčkom, bola neznesiteľná. Cítil ju v každej časti svojho tela, na každom milimetri. Skoro mu nedovoľovala vnímať okolie. Horko-ťažko sa načiahol po perinu a stiahol ju z postele. So slzami v očiach, bolesťou v duši a srdci sa pozeral na obrovský krvavý fľak, ktorý sa nachádzal na povlečení. Nevydržal to, nemohol. Zviezol sa na kolená, z očí mu zase tiekli nezastaviteľné prúdy sĺz a jeho srdiečko skoro vynechávalo údery, tak bolo zničené. Wookie sa nemohol udržať na kolenách, a tak s hlasným žuchnutím dopadol vedľa pošpinenej periny. Rovnako pošpinenej ako bol on sám. Skryl tvár do dlaní, tíško vzlykal a lapal po dychu. Stále tomu nedokázal uveriť. Yesung. Jeho Yesungie. Čo sa to s ním stalo? To si s ním chcel fakt len užiť? Prečo.... Prečo však k nemu bol zo začiatku tak milý, nežný, jemný? Prečo mu hovoril, že ho miluje? Milovanému človekovi by sa predsa ubližovať nemalo. Tak čo ho to zrazu popadlo? Zmenil sa zo sekundy na sekundu, akoby ho niečo ovládlo.
Prehltne hrču, ktorá sa mu stihla vytvoriť v hrdle a zhlboka sa nadýchne. Z očí mu vytečú nové slzy, ďalší kúsok jeho duše potemnie, srdiečko mu praskne ešte viac a má pocit, že mu ho zviera železná ruka. Ruka, ktorá mu bude to krehké srdiečko držať dovtedy, pokým neprestane biť. Pokým neprestane milovať. Lenže... Miluje on ešte? Má on ešte vôbec rád? Chce, aby tá ruka pustila jeho srdce, aby mohlo slobodne biť? Chce sa on ešte niekedy z tohto miesta, z tejto polohy, postaviť, zotrieť svoje slzy, prekonať bolesť, vyrovnať sa s minulosťou a vykročiť ďalej smerom k neznámej budúcnosti? On sám nevie. Dnešným dňom stratil všetky plány, všetky sny. Prečo? Pretože v každom z nich hral hlavnú rolu ON. Ten, ktorého tak strašne miloval. Pre ktorého by sa bol rozkrájal, usmažil a ešte aj naservíroval. Cez to všetko, cez všetku tú bolesť, utrpenie a žiaľ sa mu na perách objaví drobunký úsmev. Je mu to jasné. Toho človeka zo svojho srdca nedostane nikdy. Bude ho milovať, nech už mu akokoľvek ublíži, akokoľvek raní. Nedokáže sa "odmilovať" .. To jednoducho nejde. Pritiahne k sebe ten kus pošpinenej látky a pritisne si ju k telíčku. Nosom sa obtrie o jeho povrch a poriadne sa nadýchne.
"Yesungie.." zašeptá, keď mu do nosa vrazí príjemná vôňa. Jeho vôňa. Kiežby to bol všetko len sen a teraz by ležal v Yesungieho náručí, tisol sa k jeho pevnému telu, vdychoval jeho dokonalú vôňu, cítil jeho blízkosť. V ten moment si uvedomí, že to sa už nikdy nestane. Ani jedno z toho. Kvôli hlúposti. Wookieho tváričkou sa mihne tieň, očká sa naplnia slzami a ústa otvoria v nemom výkriku. Má pocit, že umrie. Jeho telo... Nezvládne to. Nezvládne ten obrovský nápor emócií. A naviac. On a Yesung. Sú súčasťou jednej z najlepších kórejských hudobných skupín. Sú v podstate kolegovia a priatelia v jednom. Ako... Ako sa k nemu však má po tom všetkom chovať? Sám dobre vie, že sa nedokáže pretvarovať, že nedokáže klamať. To od neho nikto nemôže chcieť! Pomaly, viac než pomaly sa posadí a telíčkom mu znovu prejde ohromná bolesť. Nie je už však taká strašná. Sekundu na to sa mu však chĺpky naježia na celom tele, po chrbte mu prejde mráz a očká rozšíria zdesením. Kroky. Počuje kroky, približujúce sa k jeho izbe.
"Yesung!" prebehne mu okamžite mysľou. Chalani ešte nie sú doma, prídu až neskoro večer, v noci, čiže je to určite Yesung! Nechce ho tu! Nech sa sem nepribližuje! Nech ide preč! Nech vypadne! Nech mu dá pokoj! Nech...... Wookieho srdce vynechá nejeden úder, keď kroky minú jeho izbu a pokračujú nerušene ďalej. Zdá sa mu to, alebo sú tie kroky vážne tak... Nemožné? Tak neisté. Akoby ani nevedel, kam ide. A zrazu sa celým domom ozve buchot a rachot a je počuť, ako sa niečo sklené rozbije o podlahu. Wookie sa zdesene skryje pod prikrývku a srdce sa mu splašene rozbúši. Čo sa to tam preboha deje?! To je Yesung tak naštvaný? Alebo nervózny? Alebo.. Čo? Wookie nevie, lenže... Chce to zistiť. Tak strašne. Nenávidí svoju zvedavosť. Potom to dopadne vždy tak, ako to dopadne! So strachom vylezie spod prikrývky, opatrne sa postaví a prejde ku skrini s úmyslom na seba hodiť nejaké oblečenie. Keď už je v pyžame, otočí sa ku dverám a pomalým krokom sa k nim rozíde. Trasúcou sa rúčkou chytí kľučku, potiahne a dvere sa mu s tichým vrznutím otvoria. Nahliadne na chodbu, no v celom dome panuje také ticho, taký kľud, až mu z toho naskočí husia koža. Nemá to rád. Najradšej by si zaliezol do postele, tam sa schúlil do klbka a ignoroval by svet okolo seba. Lenže... Tá jeho prekliata zvedavosť!
Potichu ako myška vyjde na chodbu a zatvorí za sebou dvere. Všimne si, že dole sa svieti a tak sa váhavým krôčikom vydá rovno ku zdroju svetla. Opatrne schádza jeden schod za druhým, srdce má niekde v krku a čím je nižšie, tým sa jeho kroky spomaľujú, až zastaví úplne. Wookieho rúčka vyletí k jeho perám a zdesene pozerá na tú scénu pred sebou. Hlava sa mu zamotá a musí sa pridržať steny, aby sebou nesekol. Pred očami mal práve obraz ako z hororu. Skrinka naproti schodom bola potrieštená krvou, ktorá odkvapkávala aj z jej okrajov. Kúsok od nej bola spadnutá váza - rozbitá. A jeho zdesenie utvrdil fakt, že tam na zemi ležal Yesung s čoraz väčšou kalužou krvi okolo seba. Wookieho svet sa zatočil. Čo to...
"SUNGIE!!!" skríkne zdesene, nedbá na bodavú bolesť v pozadí ani na žiadnu inú a v sekunde kľačí pri bezvládnom tele svojho priateľa.
"Notak, Sungie. Toto mi nerob! Nie je to vtipné! O čo sa tu do frasa snažíš?! Vydesiť ma k smrti?! To už sa ti podarilo! Tak ma neštvi a otvor oči! Yesung! Počuješ ma?! Nespi! Vnímaj ma! SUNGIE!" Ryeowook neovládne svoje emócie a jednu Yesungovi pleskne.
"Opováž sa mi tu umrieť, ty hovado jedno! Ja som s tebou ešte neskončil! Mám ti toho toľko čo povedať! Tak vydrž!" pomaly ani nevedel, čo po ňom kričí, hlavne, že sa ho snažil držať pri vedomí. Čo sa mu nejako extra nedarilo.
"Vydrž.." pošeptal a okamžite zavolal záchranku. Následne zavolal Teukkiemu, ktorý okamžite nahlásil návrat domov. Ryeowook sa otočil na Yesunga a smutne sa pousmial.

"Vážne to muselo zájsť tak ďaleko? Je mi jedno, čo sa stalo. Len nás neopúšťaj, Yesungie." vyšlo spomedzi jeho drobných pier a hneď na to dopadlo jeho telíčko vedľa toho Yesungovho a i on upadol do bezvedomia.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama