1. díl - Bezmoc

11. září 2014 v 11:00 | Hyungiee |  Láska, žal a znovu láska
První díl ^^





A to jsem si myslel, že ON je má budoucnost. Já, naivní debil. Že já mu to uvěřil, ty jeho řečičky, jak mě miluje. Sedím na gauči se zapnutou televizí ani nevím, co dávají. Přes slzy nevidím. Venku je silný déšť a bubnuje si svou melodii, ke které se přidává světelný efekt v podobě blesku a hned po něm následuje ohlušující zvuk hromu, ale já tohle všechno nevnímám. Žal pohltil moje srdce. Cítím se, jako kdyby mi někdo ukradl kousek mého těla, mé duše. Všechno mi je ukradený. Jediná věc, na které mi záleželo je pryč. Cítím, jak mi teplé slzy stékají po obličeji. Po tom obličeji, který bral do svých velkých dlaní a zasypával jej polibky. NE!! Nesmím na to myslet! Ale ono to nejde, čím víc vzpomínám na ty šťastné dny, tím víc brečím a cítím se osamělejší. Z mého smutku mne vytrhne silné bušení na dveře. Nejdříve přemýšlím o tom, že neotevřu, proč bych taky měl, ale člověk na druhé straně mi nechce dát pokoj a tak se neochotně zvednu. Pomalu se ploužím až ke dveřím. "Kdo je?" Kvíknu. "Broučku ty brečíš?? Proč brečíš, otevři mi prosím," ozve se ten na druhé straně a mne popadne stesk a zloba najednou. Už to není přítel, teď je to nepřítel, vzpamatuj se kluku a vzpomeň si, co ti udělal. Našeptává mi jakýsi hlas uvnitř mé hlavy. Myslí mi projede ta hnusná věc, co mi udělal a ta můj vztek ještě zesílí. "Jdi pryč!!" Téměř zařvu. "Co si jako o sobě myslíš, ty hnusnej parchante?!? Nalháváš mi sladký řečičky, pak mě odkopneš a teď se vracíš a ptáš se, proč brečím?!? Jdi se prosím tě zahrabat," řeknu, avšak už ne tak sebevědomě jako na začátku. Podlomí se mi kolena a já se svezu po dveřích, až skončím na studené podlaze. Začínají mnou otřásat silné vzlyky, ale já je potlačím. "Lásko, otevři mi prosím. Nech mě to prosím vysvětlit. Vždyť víš, že tě miluju," křičí přes dveře a buší na ně. Ale já ho neslyším. Mám dost těch jeho řečiček. S rukama na uších běžím přes celý byt a křičím na něj, ať vypadne a cítím první slzy. Doběhnu do koupelny, napustím si vanu plné horké vody a vlezu si do ní. Oblečený. Když už v ní sedím, rozeřvu se naplno. Proč se musel vrátit a lámat mi srdce ještě víc!! To mu nestačilo, když jsem ho viděl s těma štětkama, jak ho tam oblizujou!!? Já tohle nevydržím. Natáhnu se pro žiletky, které mám nad umyvadlem a položím si je na okraj vany. Vyhrnu si rukáv, vezmu svůj předmět osvobození a zaříznu ho hluboko do masa na ruce. Oh....krásný pocit. Říznu se hlouběji, avšak tentokrát teče více krve. Nevadí. Asi...usnu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hatachi | 15. září 2014 v 20:43 | Reagovat

Tím nic nevyřeší, jen ublíží...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama